28.4.2009 Já vím proč a zač ....DĚKUJU

Dnes je vidět že přišla bída na kozáky, dopoledne jsme sebrala všechny síly a dotlačila jsem kočárek k mé obvoďačce, protože v noci se mi vrátil můj brutální průduškovej kašel. Maruška už naštěstí měla jen tu rýmu. Tak jsem s vypětím sil absolvovala návstěvu mudr. Kde Maruška dostala od paní doktorky kvalitní čokoládu ze 75%kakaa.Pak jsme stihli 2 lékárny, do jedný pro Marušku doplnit zásoby léčiv jež došky, pro připad, kdyby a do druhé pro moje ATB. Doplnit pečivo a mrkev na polívku a pro hygienu do drogérie. Doma jsme poobědvali a já uspala draka. Čilouš byl vzhůru brzo, hladila mě po hlavě se slovy „bolí tě hlavička“ a pak si z ze mě a z mí pěřiny pod kterou jsem se snažila doklepat naval zimnice dělala klouzačku. Když to přešlo, proběhla exhumace a domluvili jsme si s Lenkou sraz na náměstí , zvala nás na královské rakvičky. Jsou plněné vaječným likérem a polívané čokoládou. Maruška už doma stejně litala obutá a snažila se odemknout dveře se slovy „chci ven“ pak šla Lenka na chvíli k nám, šla zaplatit internet do prodejny. jelikož bylo ještě brzo Maruška byla jak torpédo, tak jsme šli procházkou k sídlišti. Skočili jsme na ¾ hodiny (do Večerníčka) k dědoi a pak razili domů. Maruška byla nějak při síle a tak mi utekla a lítala po trávě a lesejkem na sídlišti. než se mi povedlo ji odchytit , byla jsem uštvaná. Na zpáteční cestě jsem u Kauflandu narazili na Petra, jak jinak než pod vlivem…

Vzal Marušku k pultu s pečivem, Marušce se tam líbilo nějaké marcipánové zvířátko asi za 15korun. Povídlala „koupíš, dobý bude, domů vemu“ Na to řekl paní za pultem, jež chvili před tím povídala, že jsou sousedi..“Sousedko, zaplať ji ho“ sousedka nezaplatila nic tak se Petr již nerevanžoval. Když jsem ho prosila, že nemám čas, že je hromada hodin a mě je blbě, že chci jít domů, tak mě seřval, že neležím. Copak se s akční Maruškou dá ležet? Když jsem mu řekla toto a ještě jednou v klidu, že chci jít domů,a bych uložila Marušku a mohla jít spát tak začal řvát znova, že jsem vzteklá. Chtěl jít mermocí s námi. Když jsme se dostali do míst kde zalízáme mezi bloky a chodíme zadem domů tak mě seřval, že tudy jdu schválně. Já tudy chodím skoro pokaždé když jdu trasu okolo Kaufu ,ale on mě seřval. Znovu jsem poprosila, ať se rozloučí , že jdeme domů. V tu chvíli už se mnou mlátila zimnice a dusivý kašel a několikrát jsem se dávila tak, že jsem skoro zvracela. bylo to asi nastupňované vzpomínkami na tohle všechno vztekání, osočovaní za věci jež jsem neuděla, agresi pod vlivem alkoholu a kolikrát i bez něj…Já tam stála, držela jsem se kočárku abych se nesesunula a on mě Marušku nepustil, abych mohla jít domů. Naposled jí cíleně viděl 22.2. což je víc jak 2 měsíce, do tý doby se o ní vůbec nezajímal. A teď když jsme potřebovala akutně domů tak projevil své klasicky sobecké chování „já se te’d bavím s Maruškou“ a bylo jedno, že já tam sotva stojím na nohách a prosím , abych už mohla jít…

Mamča se vrátí ve čtvrtek, bude mít radost, že ji na skalce takhle nádherně přezimovala azalka…

S Maruškou byl docela boj, byla čilouš. Když jsem se dala trochu do kupy tak jsem musela poděkovat Jindrovi za to, jakej je. Pořád si nemůžu zvyknout na to „normální“ na to, že takhle je to normální a takhle je to krásný. Při porovnání z toho dne beru Petra, jež chtěl, aby za něj sousedka zaplatila 15korun za Marušku, když nezaplatila tak Maruška neměla od táty nic. Jooo hodil ji desetikorunu do autíčka, jak jsou ty hejbací.. Nemám slov…

A jako přirovnání Jindru , který se už několikrát volal jestli něco nepotřebujem. Nákup jsem obstarala cestou od obvodní a on se přesto vyloupnul okolo poledne s trsem banánů a hroznem růžového hroznového vína pro Marušku…a připadalo mu to normální a já tu nevidím na klávesnici jak u tohohle psaní brečím jak mě to dojímá- Tohle „normální“ pro mě po tom všem bude prostě ještě dlouho neskutečně krásný. Děkuju….

I ta Maruška to cejtí, za tátou se ani neotočila, když jsme konečně odcházeli domů a když dostala po probuzení z poledního spánku hrozno a já jí říkala, že to jí to přines strejda, tak se hned ptala kde je a kde je Ťapulína. Taky celou cestu od nás s Lenkou na sidliště a zpět , táhla pro Ťapulínu zas dva klacky…a upřímnýmu dětskýmu srdíčku se věřit dá, to ucejtí kde je kus srdce a kus ledu….